Giambattista (Giovanni Battista) Mancini (1714 – 1800) je dnes vnímán právě především skrze autorství pojednání, jehož komentovanému překladu jsou věnovány tyto stránky, a skrze svůj příspěvek k poznání dobové vokální praxe a pedagogiky.

Mancini nicméně ve své době proslul též jako pěvec. Ch. Burney – Manciniho současník; anglický hudební historik, skladatel a hudebník – jej řadí ve svém cestopisu mezi zářné pěvce-žáky slavného pěvce a uznávaného učitele zpěvu A. M. Bernacchiho.

Před studiem u Bernacchiho Mancini po kastraci absolvoval od dvanácti let výuku u velkého italského skladatele a pedagoga L. Lea. Mancini se zároveň vzdělával v kompozici a kontrapunktu u respektovaného teoretika a skladatele G. B. Martiniho. Vztah Manciniho a Martiniho pak přetrvával i později.

Jako operní pěvec debutoval pravděpodobně v Mnichově v r. 1728 – v tomto roku nosil již titul tamějšího virtuoso di camera (čestný titul za umělecké zásluhy, jenž byl udělován u císařského a královských dvorů, případně též u níže postavených šlechticů, významným pěvcům na základě císařského anebo královského výnosu, resp. povolení). Další rok Mancini zpíval tamtéž v opeře G. M. Buiniho Endimione.

Poté se vrátil do Itálie, kde byl (v mladičkém věku, stejně jako ke konci své kariéry) obsazován často do ženských rolí. Do r. 1740 zpíval zejména v Římě, ale také v Benátkách, Florencii, Luce, Perugii, Livornu, Turíně anebo v Neapoli. Představil se mj. v operách B. Galuppiho, G. F. Brivia, D. Pereze, G. Scarlattiho, G. Giacomelliho anebo D. Zamparelliho. Zmiňme také účinkování ve Ferraře v r. 1736, kde ztvárnil roli Auguria ve slavnostní serenádě k příležitosti sňatku Marie Terezie a Františka I. Lotrinského, u jejichž dvora později působil.

Po r. 1740 se snad Mancini stáhl ze scén a pravděpodobně se více soustředil na pedagogickou činnost, požívaje v této oblasti velkého respektu. V r. 1757 byl přijat jako maestro di canto, učitel zpěvu císařské rodiny. Burney ve svém cestopisu začátkem sedmdesátých let píše, že Mancini ,,učil zpívat osm velkovévodkyň, z nichž měla většina pěkné hlasy a došly v hudbě dost daleko, zvláště princezna z Parmy a velkovévodkyně Alžběta, která měla dobrý trylek, krásné portamento a obtížné pasáže zpívala velmi lehce [jde o rakouskou arcivévodkyni Marii Alžbětu, dceru Marie Terezie a Františka I. Lotrinského, které je dedikováno Manciniho dílo].“

Kromě toho zde byl nositelem titulu K. K. Cammer Musicus (funkce obdobná výše uvedené pozici virtuoso di camera), takže je pravděpodobné, že byl též interpretem děl uváděných u dvora. Je také možné, že organizoval menší hudební příležitosti pro aristokracii. Byl taktéž činným v záležitosti vydávání a šíření – později obecně známého – díla Storia della musica (Historie hudby) G. B. Martiniho: zprostředkovával kontakty mezi autorem a evropskými dvory a distribuoval výtisky dějin hudby významným osobnostem německy mluvícího hudebního a politického světa. V r. 1774 byl přijat jako pěvec do prestižní italské instituce, Filharmonické akademie. Mancini ukončil službu u dvora obdržením titulu maestro di canto di corte in pensione (dvorní učitel zpěvu v penzi) a renty.

Manciniho dílo začalo vznikat za jeho působení ve Vídni, jednom z největších hudebních center tehdejší Evropy. Burney, který se v r. 1772 osobně s autorem setkal ve Vídni (opět v cestopisu) píše:

„Dnes ráno mě navštívil učitel zpěvu císařského dvora a císářských dětí signor Mancini z Bologne […]. […] Signor Mancini mluví o svém umění s velkým porozuměním a rozhovor s ním mi způsobil velkou radost. Pracuje už dlouho na knize o pěveckém umění a dospěl s ní už dost daleko. Je možno doufat, že člověk takových znalostí a zkušeností svou knihu dopíše, protože dosud světu chybí dobře napsané promyšlené a praktické pojednání o pěveckém umění.“

V r. 1773 Mancini píše Martinimu a oznamuje mu, že dokončil svůj traktát – se skladatelem prostřednictvím dopisování diskutoval o jeho podnětech ke svému textu. Dílo Pensieri, e riflessioni sopra il canto figurato vzbudilo velký mezinárodní zájem (a to již před vydáním), a vysloužilo si respekt. Dokumentuje ho kupř. také Burneyho vyjádření uvedeno v jeho dějinách hudby:

„O umění zpěvu canto figurato Tosi publikoval v Boloni v r. 1723 traktát; a Mancini jiný ve Vídni v r. 1774, jež jsou výborné.“

Anebo na jiném místě v téže publikaci o Manciniho spisu uvádí, že je to:

„Užitečná kniha, [publikována] jako doplněk k traktátu jeho rodáka Tosiho na stejné téma.“

Jak se dočteme také v Manciniho textu, dílo bylo v r. 1776 přeloženo do franštiny M.-A. Désaugiersem, postavou činnou v pařížském hudebním životě, a vydáno pod názvem L’art du chant figuré de J.-B. Mancini. O tomto vydání píše jiný Manciniho současník, francouzský skladatel a pisatel o hudbě J.-B. F. de la Borde. Uvádí mj. toto:

„Kdybychom byli tuto práci poznali dříve, než byla vytištěna naše kapitola o italských hudebnících, bez pochyby bychom z ní byli vytěžili užitek. Nacházejí se v ní exaktní a instruktivní záležitosti.“

V r. 1777 vyšlo pak druhé vydání díla v italštině, Riflessioni pratiche sul canto figurato, propracováno i na základě dále probíhající diskuze mezi autorem a Martinim. Za Manciniho života pak vznikla ještě jedna francouzská verze díla a též dílčí překlady do němčiny.

Dílo v Manciniho době kromě univerzálního přijetí čelilo také kritice – z textu druhého vydání je zřejmé, že své výhrady tiskem publikoval italský skladatel, hudebník a respektovaný teoretik V. Manfredini. Do jisté míry kriticky se k pojednání staví též jiný Manciniho souputník, německý skladatel a pisatel o hudbě J. A. Hiller, jenž ve svém traktátu Anweisung zum musikalisch-zierlichen Gesange (Návod ke zdobnému zpěvu; Lipsko, 1780) poněkud nepřímo formuluje svůj odstup od Manciniho traktátu:

„S politováním konstatuje, že v knize nalezl jen málo informací o výuce zpěvu v Itálii a slavných pěvcích, které by mohl sám ve své publikaci použít. Překáží mu také to, že ,,praktické příklady téměř úplně chybějí.“

Každopádně, od dob Manciniho života až podnes zůstává dílo referenčním literárním zdrojem o dobovém pojetí vokální pedagogiky. Jakkoliv však bývá v literatuře na toto téma zmiňováno, vzniklo dodnes jen minimum jeho překladů.

Použité zdroje:

Jean-Benjamin François de la Borde: ESSAI SUR LA MUSIQUE ANCIENNE ET MODERNE. Paříž: 1780

Charles Burney: A GENERAL HISTORY OF MUSIC, FROM THE EARLIEST AGES to the PRESENT PERIOD. To which is prefixed, A DISSERTATION ON THE MUSIC OF THE ANCIENTS. Londýn: 1776 – 1789

Charles Burney: Hudební cestopis 18. věku. Praha: 1966

Dizionario Biografico degli Italiani. Istituto della Enciclopedia Treccani. www.treccani.it

TREATISE ON VOCAL PERFORMANCE AND ORNAMENTATION BY JOHANN ADAM HILLER. Přeložila a editovala Suzanne J. Beicken. Cambridge: 2001

Meyers Großes Konversations-Lexikon. Lipsko: 1907. http://www.zeno.org/Meyers-1905/A/Kammermusik